Podzim dávno obdaroval listy stromů na protějších stráních všemi možnými odstíny žluté, hnědé i červené, jen jehličí si ponechalo svou zelenou barvu, ale přece jen chytilo jakýsi smutný, kalný odstín, právě takový, jaký měly její široce otevřené oči.
Jak ji to vlastně napadlo? Taková hloupost! Vyskočit z okna, ze druhého poschodí, cožpak to je nějaké řešení? Chtěla se zabít. A proč se vlastně nezabila? Vystrojili by jí nádherný pohřeb, hudba by hrála nějakou tesklivou píseň, všichni by nesli spoustu věnců s bílými a žlutými květy… A určitě by mezi nimi nechyběly růže. Musely by tam být i růže, hodně růží, stovky a tisíce bílých růží, bílých jako čerstvě napadaný sníh, protože ona ze všech květin nejvíce miluje růže. Jsou překrásné a jsou symbolem lásky. Jenomže láska mívá barvu jasně červenou a její růže by byly zářivě bílé. Držela by obrovskou kytici bílých růží. A jako nevěsta by byla celá v bílém. Sněhově bílá nevěsta s kyticí bílých růží v černé truhle.
Jaká škoda, že se nezabila. Stálo ji to jen zlomenou nohu, bouli na hlavě, pár podlitin a odřenin po těle a možná i pár neviditelných šrámů na duši. Když otvírala okno, na zlomek vteřiny se jí zmocnila taková zvláštní touha žít, ale už bylo příliš pozdě. Byla pevně rozhodnutá. Okenní římsa byla mokrá a kluzká, protože už hezkou chvíli hustě mžilo. Naposledy zhluboka vdechovala svěží vlhký vzduch, natáhla ruku ven, drobounké krůpěje vody zlehka dopadaly na její jemnou, bělavou dlaň. Zavřela oči. Zdálo se jí, že on hladí, laská a líbá její ruku, cítila jeho teplý dech. Byl najednou tak blízko. Oplývala štěstím.
Pak se vzpamatovala, podívala se na svou lavici, přelétla očima třídu, na malý okamžik se její pohled zastavil na profesorské židli, kde ještě před chvílí seděl, smál se a vykládal učivo. Rychle si zula boty, vylezla na okno – a skočila. Padala dlouho, nesmírně dlouho, pod ní se rozevřela hluboká propast s nedohledným dnem. Letěla nekonečnou mléčnou dráhou jakoby bez cíle. Vzdalovala se. Chtělo se jí vykřiknout, avšak nevydala ani hlásku.
Probudila ji palčivá bolest levého předloktí. Pomalu otevřela oči. Točila se jí hlava. Viděla jen hustou bílou mlhu. Přemítala, kde asi může být. Matně si vzpomínala na dlouhý pád do jakési propasti. Tak už je tedy na dně. Ani to nebolelo. Nedopadla na žádný ostrý kámen, ale do měkkých podušek. Je snad na onom světě? Jak je možné, že myslí? Zkusila zvednout jednu ruku, pak druhou. Má je sice nějaké těžké, ale s trochou vůle to jde. A teď nohy, levá, pravá. Co to? Nemůže pohnout pravou nohou. Zvolna se probírala z polospánku. V rozplývající se mlze začínala rozeznávat čísi oči, vlasy, ústa. Skláněla se nad ní půvabná mladá sestřička a s milým úsměvem ji vítala zpět do života: „Krásný den! Jak se cítíte? Vy jste nám nahnala strachu.“
„Kde to jsem?“ zašeptala chvějícím se hlasem.
„Jen klidně ležte, jste v bezpečí, v nemocnici.“
„V nemocnici? Takže vy nejste nebeský anděl? A já jsem si myslela, že už jsem na onom světě.“
Zklamaně zavřela oči. Žije a je v nemocnici. Co asi má s pravou nohou, že s ní nemůže pohnout? Chtěla se zeptat sestry, ale rozmyslela si to. Ne, nechce nic vědět, nic vidět, nic slyšet. Ještě pevněji přitiskla víčka a za chvíli usnula.
* * *
Kdy ho viděla poprvé? Asi prvního září, když pravou nohou vstoupila do nové školy, do nového života. Nebo už ho snad viděla u přijímacích zkoušek? Nevzpomíná si, ale zdá se jí, že ne. Když.přišla první den do školy, také si ho vlastně moc nevšímala. Tenkrát toho bylo tolik najednou. Noví spolužáci, noví učitelé, úplně jiné prostředí. Nestačila všechno vnímat. Ale jakmile vstoupil druhý den do třídy se srdečným úsměvem a zdvořilými slovy: „Dobrý den, posaďte se, prosím,“ okamžitě si vzpomněla na jeho jméno. Představil se znovu, takže si ihned ověřila, že se nemýlila. Oznámil dosud vyplašeným nováčkům, že je bude učit biologii a hudební výchovu a chlapce také výchovu tělesnou. (Okamžitě zalitovala, že se narodila jako děvče.) K všeobecnému údivu rozdal sešity a začal vykládat úvod do mineralogie.
Od první vyučovací hodiny se jí líbil. Byl jiný než ostatní profesoři, energický, usměvavý, vždycky v dobré náladě. Ač tělocvikář, pečlivě dbal na svůj zevnějšek. Do hodin biologie a hudební výchovy zásadně přicházel v nažehleném obleku, košili a kravatu nosil každý den jinou (tajně s děvčaty počítaly, jak bohatý je jeho šatník a nemohly se dopočítat), ale barevně vždy perfektně sladěné. Na první pohled si získal její sympatie. S neskrývaným obdivem sledovala jeho výklad jako zpočátku všichni, těšila se na další hodiny biologie a nesmírně litovala, že se přihlásila na výtvarnou výchovu ze strachu, že neumí zpívat. Žádný jiný profesor a žádný jiný muž ji ještě nikdy tolik nezaujal. Líbil se jí stále víc, při biologii zapomínala na okolní svět a ve svých snech s ním odlétala na opuštěný ostrov. Vydržela by se na něj dívat nekonečně dlouho, bedlivě sledovala každý pohyb jeho rtů, očí i celého těla. Často si bezděky pomocí loktů povytahoval kalhoty, protože je ani pečlivě obepnutý pásek dlouho neudržel kolem velmi štíhlého, až dívčího pasu, a tak chvíli co chvíli padaly k pěkně tvarovaným bokům. Zbožňovala ten bezděčný pohyb jeho loktů od boků k pasu a tisíckrát si představovala jeho mužné ruce se stejným pohybem okolo svého těla.
Na jeho hodiny se vždycky doma co nejpečlivěji připravovala, a přece, když ji vyvolal, nebyla schopna promluvit. Stála před tabulí bělejší než stěna, zaujatě si prohlížela skuliny mezi parketami a marně hloubila v paměti něco o endogenních geologických činitelích. Co jen může znamenat to slovo endogenní? Má to napsáno v sešitě, vpravo nahoře, dokonce červeně podtrženo, ale co jen to může znamenat? Cožpak si nevzpomene? Ty parkety mají takovou podivnou barvu. A jak jsou špinavé. Potřebovaly by vyčistit, nejdříve pořádně vydrhnout kartáčem a vodou s nějakým kvalitním odmašťovadlem, potom vydrátkovat, možná, že by vypadaly docela pěkně. Už by měla začít něco povídat, ale nic ji nenapadá. Dneska to bude za pět, ostatně od něj jednu pětku snese. Se sklopenou hlavou loudavě odchází od tabule, zatímco ten, kterého miluje, si píše do notesu nedostatečnou. Ano, miluje ho, už to ví docela přesně. Chtěla by mu to sdělit, ale cožpak může? Vysmál by se jí a brzy by o tom věděla celá škola včetně profesorského sboru, všichni by se jí smáli, styděla by se, bála by se chodit do školy.
Začínala jezdit domů stále později, většinou posledním autobusem, někdy i stopem, když už jí nic jiného nezbývalo. Toulávala se kolem jeho domku, někdy vídala jeho manželku s kočárkem, ve kterém si broukala jeho první drobounká ratolest. Nikdy to děťátko neviděla, ale věděla, že je krásné. Záviděla té ženě, že může žít po boku tak vzácného člověka, kterého ona nade vše milovala. Kdyby s ním mohla strávit alespoň jeden, jediný den, pouhých dvacet čtyři hodin, jak by byla šťastná.
Téměř celá třída již věděla o její lásce a nikdo se jí nesmál. Byla jim nesmírně vděčná, snad pochopili, jak hluboce by ji ranili. Dívali se na ni se soucitem, litovali ji a doufali, že časem přijde k rozumu. Nosila mu do školy květiny. Na každou hodinu musel mít na katedře plnou vázu čerstvých voňavých květů. Netušil, že jsou od ní. Netušil, že ho miluje a že ty květy patří jemu. Přesto ho lákaly a často si s nimi nenápadně pohrával. Věděla to. Sledovala každý jeho pohyb, každé mrknutí oka. Usilovně si přála být jedním z těch květů.
Více než rok ho měla tajně ráda. Milovala až k zbláznění a nešťastnou láskou zvolna chřadla. Stěží přečkala letní prázdniny. Druhý rok přestal v její třídě učit biologii. Vídala ho tak málo a soužila se touhou. Tehdy ji napadlo, že vlastně nemá smysl žít.
* * *
„Probuďte se, musíte se zkusit napít, alespoň doušek. Dlouho jste nejedla ani nepila.“
Kdosi s ní lehce zacloumal. Téměř nepřekonatelným úsilím pootevřela oči. Spatřila starší sestru v naškrobeném bílém plášti. Kolik může být hodin a který je vlastně den? Sestra ji opatrně nadzdvihla a vsunula jí do úst lžičku čaje. S námahou polkla.
„Za chvilku budou návštěvy, chcete se trochu učesat a upravit?“ pokračovala sestra v monologu.
´Za mnou nikdo nepřijde,´pomyslela si. ´Kdo by sem chodil?´ Nepřítomně vzhlédla a zakroutila hlavou. Sestra se ještě jednou povzbudivě usmála a odešla. Možná má pravdu, třeba přijedou rodiče. Vědí vůbec, kde je? A co asi říkali, když se dozvěděli, že se chtěla zabít? Koneckonců, vždyť nikdo nemůže vědět, co měla v úmyslu. Mohla přece nešťastnou náhodou otevřít okno a sklouznout. Hm, tomu asi moc lidí věřit nebude. Měla by se přece jen učesat, ale čím? Kdoví, kde zůstaly všechny její věci. Opatrně se pootočila a otevřela zásuvku nočního stolku. Ke svému údivu objevila svůj hřeben a dokonce i zrcátko. Kterápak dobrá duše za ní dopravila její věci? Sotva se trochu upravila, téměř neslyšně cvakla klika a kdosi nesměle vstoupil. Ani ji nenapadlo ohlédnout se, myslela si, že ji zase kontroluje pilná sestra. Kroky však ztichly. Někdo stál uvnitř a nehýbal se. Podezřelý klid ji přiměl k tomu, aby přece jen otočila hlavu. Strnula v němém úžasu.
„Vy, pane profesore,“ vydechla pohodné chvíli.
„Já,“ zašeptal svým krásným hlubokým hlasem. Přistoupil blíž a podal jí kytici voňavých růží. S plachým úsměvem přijala květy svému srdci nejmilejší. Stále se nemohla vzpamatovat. Snad je to jen sen, ale růže voní a jeden trn ji píchl do prstu. Kde teď na podzim sehnal takovou nádhernou kytici růží? Bála se pohlédnou mu do tváře. Co když je to přece jenom všechno sen, pouhé mámení? Nebo on už všechno ví? Ví, proč to udělala a přišel jí domluvit?
Pomalu usedl na pelest nemocničního lůžka a opatrně uchopil její něžnou ruku do svých pevných dlaní. Konečně vzhlédla. Jejich pohledy se setkaly. Měl studánkově modré oči, leskly se jako perly, jako drahé kamení. Jak dlouho snila o této chvíli! Mlčeli. Jen jejich oči si cosi tajemného šeptaly. Byla nesmírně šťastná.
Pak náhle zavřela víčka a slabě vzdychla. Pustil její ruku, potichu vstal a lehkými kroky odcházel ke dveřím.
„Na shledanou,“ špitla, „moc vám děkuji.“
„Ahoj. A brzy se uzdrav.“
Odešel.
Posadila se na posteli a vyhlédla z okna. Ještě ho spatřila, jak si elegantně vykračoval po písčité cestičce k bráně. Bez ohlédnutí. U vrátnice ho čekala manželka s děckem.
„Sestřičko, prosím vás, nemáte nějakou vázu nebo sklenici?“
„Samozřejmě, hned to bude. To jsou překrásné růže. Jako pro nevěstu.“
Jenomže ženich odešel. Navždy.
* * *
Proč vlastně žloutne pouze listí, proč nezežloutne i jehličí? Některé stromy zůstávají stále zelené. Stejně jako lidé, někteří zůstávají i na podzim šťastní a jiní štěstí ztrácejí. Snad proto, aby s novým jarem zase nové štěstí našli.
„Tú, tú, tú, tú, tú, časové znamení ohlásilo osmnáct hodin.“ Z otevřeného okna toho malého domku, kde štěstí přebývá i v zimě, sem doléhal zvuk rozhlasového přijímače. Páni, zase jí ujel poslední autobus a musí domů stopem. Tentokrát naposledy. Opravdu naposledy. Včera zvadla poslední bílá růže z bohaté kytice, kterou si přivezla z nemocnice domů, a s ní jakoby uvadla i její veliká nešťastná láska k sympatickému profesorovi. Nadešel čas vzchopit se a žít.
Seskočila ze zábradlí a loudavě odcházela. Z rozhlasu ji doprovázela slábnoucí melodie písničky Petry Černocké Mám ráda růže.