„Jano, počkej přece.“
„Chyť si mě, Ivánku, chyť.“
„Jen počkej, až tě dohoním.“
Robert se opřel o popelavý kmen letité břízy. Znaveně vydechl. Hlava mu klesla do dlaní a na chvějících se rtech visela jediná otázka: „Proč? Moniko, proč?“
* * *
Světle modrá škodovka uháněla po asfaltce nejmíň stovkou. Robert z rozpustilosti točil volantem sem tam, takže auto dělalo po silnici elegantní osmičky. Monika se na sedadle spolujezdce nakláněla vpravo a vlevo jako hodinové kyvadlo.
„Robi, přestaň dělat psí kusy,“ volala se smíchem, „nebo nabouráme.“
„Neboj, Moni, mám to pod kontrolou.“
„Roberte Poustku, vedení vozu je naprosto nevyhovující. Jestli se nezlepšíte, nebudu vás vůbec moct pustit ke zkouškám,“ napodobila přísný hlas staršího, ne právě sympatického učitele autoškoly.
Škodovka zmírnila rychlost a odbočila na prašnou polní cestu.
„Víš co, Robi? Necháš dneska auto u nás a až zítra dostanu řidičák, přijedu pro tebe. Pojedeme na chatu a ty mě necháš řídit, jo?“
„A víš jistě, že ti ten řidičák dají,“ zubil se, „vždyť s tím jezdíš jako s plečkou.“
„Náhodou, líp než ty, abys věděl. To teprve budeš koukat,“ pronesla uraženě.
„No, no, snad jsem toho tolik neřek.“
„A hezky se omluv.“ Pohodila hlavou a ukázala mu záda.
„Omlouvám se, slečno Moniko Horáková. Dáme vám řidičský průkaz i bez zkoušek. Jste totiž skvělá, jezdíte bravurně, silniční pravidla máte v malíčku, není co dodat,“ pronesl rozvážným silným hlasem.
„Moulo,“ rozesmála se a vší silou ho bouchla pěstí do ramene.
„Au,“ vykřikl. Pustil volant a bleskově šlápl na brzdu.
„Koukej, nabouráme. Máš ruce jako boxer.“
Rozesmáli se. Znovu se rozjel. Za chvíli dorazili k chatě.
* * *
Vedli se za ruce vyšlapanou lesní pěšinou a mlčeli. Najednou se zastavili. Kousek před nimi hopsala černá veverka. Dívali se za ní, dokud nezmizela ve větvích borovic.
„Podívej, Robi, kvete les,“ zašeptala Monika.
Rozhlédl se kolem. Opravdu. Les byl v plném květu.
„A že mě nedohoníš,“ zvolala a úprkem se pustila dolů ze stráně. Rozběhl se za ní.
„Kuk, tady jsem, kuk.“
„No počkej, já ti dám, ty kukačko jedna.“
Dohonil ji až u staré břízy. Chytil ji za ruku. Těžce oddechovala. Naklonil se k ní, jako by ji chtěl políbit, ale vysmekla se mu.
„Počkej, musím ti něco říct, Robi.“
„Mlčky se zahleděl do jejích hlubokých černých očí.
„Víš, chci to jenom…“ nevěděla, jak dál. „No, zkrátka, budeme mít děťátko.“
„Cože? Moni,“ vykřikl nadšeně. „Určitě? Je to pravda, Moni?“ Celý se rozzářil. „Neděláš si legraci, viď? Moni, já se snad zblázním radostí. Nebo se rozbrečím.“
„Ale Robi, jsi přece chlap. A muži nepláčou.“ Dojatě se usmála. Objal ji a políbil na tvář.
„Moni, to bude svatba, jakou svět ještě neviděl.“ Několikrát ji letmo políbil na ústa.
„Tak už mě pusť, prosím.“
Usadili se na měkkém mechovém koberci, Monika si opřela hlavu o Robertovo rameno a nahlas snila.
„Budu mít dlouhé bílé šaty s vlečkou, určitě musím mít vlečku a hodně dlouhou. A kytici. Víš co, Robi? Kaly jsou svatební květiny, viď? Koupíš mi kaly, bílé jako padlý sníh. Že mi je koupíš, viď?“
„Koupím. Pro tebe třeba modré z nebe, Moni.“
Hladil její sametově černé vlasy a byl nejšťastnějším člověkem pod sluncem.
* * *
Večer ho doprovodila na nádraží.
„Držím ti všechny palce,“ volal ještě z okna odjíždějícího vlaku.
„A dejte na sebe pozor, vy dva,“ dodal tlumeně.
Poslala mu vzdušný polibek, zamávala a ještě chvíli se dívala, jak se poslední vagon zmenšuje a mizí v dáli.
* * *
Četl Agátu Christe, ale vůbec se nemohl soustředit na pátrání po vrahovi, protože v jednom kuse vyhlížel z okna. Kde jen ta Monika může být? Světle modrá škodovka se vynořila na druhém konci ulice a pomalu se přibližovala. Robert položil knížku a jako vítr vyletěl před dům. Vtom se ze zatáčky vyřítilo nákladní auto. Proboha ne! Robert zavřel oči. Zaskřípěly brzdy. Náraz! Výkřik! A ticho. Příšerná vteřina ticha.
„Néé!“ Robert se vrhl do dýmajících trosek škodovky. „Moniko, Moničko!“
„Ro-bi,“ tiše zasténala.
„Žije, žije, rychle sanitku!“
Záchranka i policie tu byly v mžiku. Monika krvácela, upadla do bezvědomí. Bezvládné tělo naložili do sanitky a bleskově odváželi do nemocnice. Robert byl zoufalý. Stále ji viděl zkrvavenou s bolestným výrazem ve tváři. Běhal jako pominutý, chytal se za hlavu a neustále opakoval: „Proč, proč, proč?“
Když Moniku dopravili do nemocnice, ještě žila. Ještě několik minut žila, ale nepodařilo se ji zachránit. Oblékli jí ty dlouhé bílé šaty s vlečkou. Robert koupil obrovskou kytici sněhově bílých kal. Jednu jí vpletl do vlasů. Tolik jí to slušelo. Vypadala docela jako živá. Jako živá. Robert se na ni dlouho díval strnulým nepřítomným pohledem.
„Moniko, Moniko, chci jít s tebou,“ zašeptal, když ji spouštěli do země, a byl by se za ní vrhl, kdyby ho její otec pevnou paží nestáhl zpět.
* * *
Les kvetl a Robert plakal jako malý kluk
„Ale Robi, muži přece nepláčou.“
„Muži nepláčou, ale já už nejsem muž. Nejsem muž, protože nemám ženu. Bez tebe, Moni, nejsem nic.“
Byla to její první velká jízda a ona nedojela.
„Moniko, proč?“
———————————————————————————–
Tuhle povídku jsem napsala v osmnácti, když jsme si na střední škole hromadně dělali řidičské průkazy. A tohle se přihodilo včera:
http://www.novinky.cz/clanek/145760-pri-srazce-aut-na-d5-zemrel-clovek-smer-na-plzen-byl-uzavren.html
http://zpravy.idnes.cz/video-smrtelna-nehoda-uzavrela-dalnici-d5-ve-smeru-na-plzen-pap-/krimi.asp?c=A080724_153942_krimi_abr
Ten mladý muž chodil s mou dcerou do jeslí, do školky, do stejné školní třídy. Je to moc smutné, když rodiče přežijí své děti, učitelé své žáky…
Na našich silnicích denně umírají lidé. Nejsou to anonymové. Jsou to naši známí, příbuzní, přátelé a naše děti.
Kluci a děvčata, ale i všichni ostatní řidiči, jezděte, prosím, opatrně.