Je nádherné nedělní ráno, děti spokojeně usedají k jednomu z nejmodernějších vynálezů 20.století a se zájmem sledují černobílé Pohádkové dívánky pro Evy a Adámky, které uvádí Štěpánka Haničincová. Je ti sedm a moc tě mrzí, že se nemůžeš dívat na televizi, protože musíš doprovázet babičku na nedělní mši svatou. Obřad je nudný, týden co týden se odříkávají stejné modlitby (už je umíš zpaměti, ale vůbec jim nerozumíš), zatímco v televizi běží pokaždé jiná pohádka. Spolužáci budou v pondělí o dalších dobrodružstvích Emílka Robůtka nebo Čertíka Bertíka živě diskutovat a ty budeš smutně postávat stranou.
* * *
Narodila jsem se v roce 1960 v západočeských Sudetách. Otec i matka sem přišli z vnitrozemí se svými rodiči v pětačtyřicátém, těsně po válce, v útlém dětském věku – tátovi bylo deset let, mámě pět. Prožili tady celý život. Ani já jsem nikdy nežila jinde, snad jenom s výjimkou vysokoškolských studií v Praze, odkud jsem se však na víkendy ráda vracela domů, protože velkoměsto nikdy nebylo mým šálkem kávy.
Krátce po narození jsem byla pokřtěna – kdoví, možná proto mi dneska není víra úplně cizí.
Bydleli jsme v Potíně, malé vesničce nedaleko Bezdružic. Nebyl tam žádný kostel, jen malá kaplička uprostřed návsi, kde se však žádné bohoslužby nekonaly. Rodiče aktivně víru nepraktikovali, ba ani doma jsme se nemodlili.
Po pěti letech jsme se přestěhovali do Bezdružic hlavně proto, abych nemusela chodit do školy pěšky 4 kilometry přes les jako kdysi můj otec. (Ten chodíval alespoň s kamarádem, ale já bych bývala musela chodit úplně sama, protože jiné děti tehdy v Potíně už nebydlely. Dnes tam zbylo jen několik rekreačních chalup, trvale již tam nikdo nežije.)
Jednou týdně do školy docházel stařičký kněz vyučovat náboženství. S nadšením malému dítku vlastním jsem naslouchala biblickým příběhům o stvoření světa, andělích, Adamovi a Evě v ráji, prvotním hříchu a jeho důsledcích. Kromě toho nám pan farář dovoloval o přestávce kreslit na tabuli, což nás velmi bavilo.
* * *
Píše se rok 1969, v Československu probíhá normalizace, ale v západočeském pohraničí se dál nepovinně vyučuje náboženství. Vůbec netuším, že by někdo někoho pro víru pronásledoval nebo šikanoval. Připravujeme se s kamarádkou na první svatou zpověď a první svaté přijímání, společně sepisujeme své hříchy, zpytujeme svědomí a prožíváme opravdovou živou víru. Věříme v Boha celými svými dětskými srdéčky, nikoliv rozumem.
Moji rodiče ale do kostela nechodí, od slunka do slunka dřou na polích, abychom se my děti jednou měly lépe. Budují socialismus a jsou té myšlence zcela oddáni, ač nejsou členy komunistické strany. Pracují často i o víkendu, jsou velmi unaveni a nemají na nic čas. Nás děti (jsme tři sourozenci) vychovává babička, která je už v pokročilém věku, má mnoho zdravotních problémů, velmi špatně chodí, a tak vynechává i nedělní mše svaté a modlí se pouze doma večer před spaním. Někdy se modlím s ní, ale většinou mě k tomu nenutí.
V hodinách náboženství se učíme o desateru Božích přikázáních, ale já vidím, že mí rodiče podle nich nežijí, a co je mnohem horší, neumožňují a nedovolují mi podle nich žít. Začínám být neurotickým dítětem, protože nevím, jak mohu „ctít otce svého a matku svou, abych dlouho živa byla a dobře se mi vedlo na zemi“, a zároveň nekrást, když mě má vlastní matka téměř denně po setmění nutí, abych s ní šla na statkové pole a kradla brambory. Netuším, že rodiče mají pocit, že si jen berou zpátky něco málo z toho, co jim ukradli komunisté, když jim znárodnili pole. Mám strach svěřit se u zpovědi knězi, nechci lhát, nechci ani žalovat na rodiče. Zároveň vím, že musím a chci své rodiče ve všem poslouchat. Bojím se Božího trestu. Mám strach jít večer sama do sklepa, mám obavy, že se mi někde zjeví Kristus a bude mi chtít vyčinit, bojím se smrti a toho, že se navěky budu smažit v pekle…
Spím v pokoji spolu se svou babičkou. Nad našimi postelemi visí dva veliké svaté obrazy – Ježíš a Maria. Jednou se na ně zahledím netušíc, že za zdí na půdě se právě nachází moje matka, která tam náhle čímsi zašramotí. S panickou hrůzou vybíhám z pokoje, neboť si myslím, že postavy z obrazů ožily. Od té doby se bojím ve své vlastní posteli, na obrazy už se nikdy nepodívám a nechci pobývat v tomto pokoji sama. Nikdo nemá čas se mnou hovořit, nikomu, dokonce ani své nejlepší kamarádce se o svých problémech nezmiňuji. Uzavírám se do sebe, žiji sama se svými strachy, je ze mne těžce neurotické dítě.
Teprve po babiččině smrti obrazy snímám ze stěny a odnáším na půdu, ale to už jsem dospělá, je mi téměř dvacet let, studuji na Karlově univerzitě matematiku a deskriptivní geometrii a považuji se za naprosto přesvědčenou ateistku. Ve svém dívčím pokoji se konečně cítím dobře.
* * *
Chvátáš. Právě jsi dovařila nedělní oběd, který při nejhorším (bude-li to nutné) za dvě hodiny přihřeješ v mikrovlnce (máme jednadvacáté století). Jsi věřící žena, manželka a matka, jsi orlice, která se narodila a vyrostla mezi slepicemi, ale nechce mezi nimi zůstat navždy, protože si uvědomila, že je nádherným ptákem s obrovskými křídly, který patří obloze. Nedělní mše svatá je nedílnou součástí tvého života, protože potřebuješ odněkud čerpat sílu pro další běžný týden, kdy musíš zvládnout jednu pracovní směnu v zaměstnání, druhou v domácnosti a často ještě třetí, noční, nad postýlkami nemocných dětí… Odněkud potřebuješ čerpat naději, abys ji mohla celý týden rozdávat lidem okolo sebe.
* * *
V klasických českých katolických kostelech je zima, v některých (zvláště venkovských) málo navštěvovaných se skutečně s chladem mísí zatuchlost nevětraného uzavřeného prostoru – ta je však dost často cítit i ve sklepech sotva pár desítek let starých paneláků.
Stříbrský děkanský kostel Všech svatých dle mého názoru patří k těm lepším a krásnějším kostelům České republiky. Pod lavicemi během mše svaté hřeje elektrické topení, vnější zdi se pyšní čerstvou fasádou a také větší část vnitřních zdí je již nově opravena a vybílena.
Hrstka věřících (převážně důchodců) nemá z čeho dávat statisícové dary, které by rekonstrukci kostela urychlily. Každoročně se však v kostele něco opravuje a vylepšuje.
Náhodný návštěvník – ateista – patrně vnímá spíše negativní věci, vidí zkrátka to, co vidět chce a potřebuje, aby jeho reportáž splnila svůj účel. Pravidelný návštěvník anebo člověk věřící naopak vnímá spíš pozitivní věci, ať již jde o nedávno restaurované sochy andělíčků a svatých, nablýskané svícny, čisté bílé ubrusy, čerstvé květiny anebo o tu zvláštní tajuplnou atmosféru nadpřirozena, která člověka uchvátí a osvěží a kterou nikde jinde než v kostele zkrátka nenajdeme. Je však dost dobře možné, že racionální člověk, zapřísáhlý ateista, který si existenci nadpřirozena v žádném případě nedokáže a nechce připustit, vnímá tuto neopakovatelnou atmosféru chrámu Páně úplně jinak.
* * *
Velikonoční neděle 23.3.2008
Vstávám v pět hodin, protože od půl šesté začíná před kostelem obřad vzkříšení. Táboráček vzplane, zapalujeme si svíčky a modlíme se. Kristus je alfa i omega, král veškerých světových dějin. S písní na rtech vcházíme do kostela. Po úvodních modlitbách a čtení z evangelia se rozsvěcují všechny svíce včetně všech elektrických světel. Celý chrám září, aby bylo všem jasné, že Kristus vstal z mrtvých a je stále mezi námi. Rozhlížím se kolem dokola – kostel je překrásný. Bohaté bílé květiny na postranních oltářích připomínají tančící družičky, a ač venku hustě sněží, dvě vysoké štíhlé zelenající se břízy ozdobené barevnými velikonočními vajíčky zpívají píseň nadcházejícího jara. Škoda, že tu teď není reportér – ateista. Dívám se vzhůru na opadávající fresky – důkaz víry našich předků – a nepřipadají mi tak ubohé. Je chladno, ale o zatuchlosti se nedá vůbec hovořit. Z kůru znějí vznešené tóny varhan a atmosféra chrámu mi připomíná nebe.
V katolických novinách čtu následující příběh:
´Jeden muž našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která žila na dvorku za domem. Orlík se vylíhl a spolu s kuřaty také vyrostl. Celý život dělal to, co ostatní kuřata a myslel si, že je kuře ze dvorku. Hrabal v zemi, hledal červy a hmyz, plácal křídly a občas vzlétl pár centimetrů nad zem. Léta běžela a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou nádherného ptáka s obrovskými křídly. „Kdo je to?“ ptal se starý orel plný úžasu. „To je orel, král ptáků,“ dostalo se mu odpovědi. „Patří obloze. My patříme na zem, jsme slepice.“ A tak starý orel žil i zemřel jako slepice. A to jen proto, že se celou dobu za slepici považoval.´
Příběh mě nutí k vážnému zamyšlení. Jsem slepice nebo orel? A čím chci být, slepicí anebo orlem?
Odpoledne dostávám emailem pozoruhodnou zprávu – kdosi zjistil, že prase z fyziologického hlediska nemůže pozvednout oči k nebi. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale docela upřímně se raduji z faktu, že mám to štěstí a nejsem prasetem.
Studovala jsem exaktní vědy, jsem středoškolskou profesorkou matematiky, deskriptivní geometrie a angličtiny, byla jsem ateistkou a stále ještě stoprocentně nevím, zda existuje Bůh, ale chci tomu věřit, protože potřebuji naději. Víra je odvaha unést pochybnosti.
* * *
Stříbrský děkanský kostel Všech svatých jistě zažil mnohé. Je to původně gotická stavba ze 14.století, která byla v roce 1565 přestavěna ve stylu pozdní gotiky. V roce 1754 byl k lodi přistavěn presbytář (kněžiště) a o tři roky později byl kostel s výjimkou věže zbarokizován a pak opatřen novými klenbami s freskovou výzdobou, kterou provedli v letech 1760-1766 malíři F.J.Lux a Eliáš Dollhopf. Fresky nevšední krásy byly obnoveny v roce 1888 C.Buchwaldem na tehdejší úrovni techniky restaurování. Ani orkán Emma, který se přehnal nad západními Čechami počátkem března 2008 a smetl několik střech novodobých staveb, historickému kostelu neublížil. Není to zvláštní?
Na židlích navršených kolem starých varhan ještě docela nedávno sedávaly v pauzách mezi zpěvem členky stříbrského chrámového sboru – a není to z jejich vůle, že už tam nesedají. Ten problém netkví ve víře či v církvi jako takové, ale v nás. Všichni jsme jenom lidé, máme své silné, ale také slabé stránky, všichni jsme lidé hříšní, mám-li použít církevní terminologii. A tak se stalo, že páter Hájek rozpustil ženský pěvecký sbor poté, co moje dcera (varhanice) odjela na roční studijní pobyt do USA. Bez hudebního doprovodu jsme možná zpívaly trochu falešně a páter Hájek má vynikající hudební sluch. Zpívaly jsme možná trochu falešně, ale docela rády, a bylo nám opravdu líto, že musíme skončit, navíc tak hloupě, uprostřed Štědrovečerní mše svaté. Třetí sloku nádherné Tiché noci jsme si v roce 2002 už nezazpívaly.
Po několikaleté pauze zpíváme dál pod vedením Mgr. Stanislavy Šmahelové ze ZUŠ. Představujeme se jako stříbrský chrámový sbor CANTUS, koncertujeme v Kladrubech, na poutích v okolních obcích a na každoročních setkáních západočeských chrámových sborů. A je nám opravdu moc líto, že si ve Stříbře ani „nevrznem“ s výjimkou novoročního punče na radnici, kam se však chrámová hudba příliš nehodí. Problém tkví v lidech, v mezilidských vztazích a v komunikaci, ne ve víře či církvi jako takové.
* * *
Byla jsem vnitřně rozhárané, neurotické dítě, ale školu jsem milovala (asi proto jsem učitelka). Nasávala jsem informace jako houba, všemi svými smysly, a kantoři se mnou byli velmi spokojeni. Když jsem chodila do sedmé třídy, pozvala si třídní učitelka mé rodiče a vysvětlila jim, že není vhodné, abych dále navštěvovala hodiny náboženství, protože jsem jasný studijní typ a mohla bych mít problémy s přijetím na střední školu (tedy přece jen jakýsi projev netolerance, přestože byla hlásána náboženská svoboda). A tak jsem byla osvobozena „z područí církve“ a s vděčností v srdci a nadšením sobě vlastním jsem přijala vědecký světový názor propagovaný socialistickou školou. Postupem času jsem se stala skutečnou ateistkou, které víra v Boha připadala jako naprostý nesmysl. Byla jsem šťastná, že jsem se „toho“ zbavila. Následovala doba temna a vymývání mozků marxisticko-leninskou filozofií. Byli jsme ateisté. Byli jsme dál…
* * *
Knihy s církevní tématikou už nikdo nečte. A spisy Marxe, Engelse a Lenina? A čte ještě dnes vůbec někdo něco kromě bulváru, esemesek a Harryho Pottera? Na to, jak stará je církev, je s podivem, že tyto knihy dosud existují, i když na nich momentálně leží vrstva prachu. V době vysokoškolského studia jsme museli povinně číst Leninovy spisy. Jsou staré zhruba jen sto let – a čte je dneska někdo? Bible je mnohem starší a stále se vydává, po celém světě, v mnoha jazycích. Není to zvláštní? Sama mám nyní doma biblí hned několik od dětské obrázkové až po anglickou vydanou v USA, zatímco Abecedu ateisty jsem doma nikdy neměla a dokonce jsem ji ještě nikdy nečetla, ač jsem se nějakých třicet let za ateistku považovala. Zahlédla jsem ji však nedávno v naší školní knihovně, a tak si ji pravděpodobně půjčím na prázdniny, abych se konečně poučila. Vy všichni, kteří o sobě tvrdíte, že jste ateisté, ji znáte?
Na křesťanství mi připadá zvláštní, že přežilo všechny režimy. Církev jako instituce v historii napáchala jistě mnoho zla, ale za to mohli vždy její představitelé, konkrétní lidé, nikoliv víra v Boha jako taková a už vůbec ne Bůh sám.
Naše společnost prošla mnoha proměnami. Církev byla po stovky let nedílnou součástí lidského života. Děti se křtily, páry byly oddávány v kostele, za mrtvé byla sloužena zádušní mše… Proč ale o těchto tradicích mluvit v minulém čase? Manžel, já i všechny naše děti jsme pokřtěni. I moje dcera vstoupila do manželství 8. září 2008 v kostele, nikoliv na radnici. Za zemřelé členy naší rodiny je v tomto třetím tisíciletí každoročně sloužena zádušní mše. Křesťanství vtisklo Česku i celé Evropě ráz, kterého se nedá zbavit. A proč se zbavovat tradic, které přežily staletí a jsou docela pěkné? Zatracované baroko, s nímž je katolicismus tak pevně provázán, vtisklo české krajině podobu, které se dodnes nevzdala. A proč by se česká krajina měla vzdávat něčeho, co všude kolem vzkvétá? Jsme přece na cestě do Evropy a Evropa je křesťanská. Křesťanství formovalo naše myšlení. Dnešní morální zásady rostou z křesťanského učení. Bohužel mnoho Čechů tyto zásady opustilo stejně jako víru. Myslím, že je to velká chyba.
Z kostela, ze mše svaté, utéci lze, ale před sebou samým a před svým svědomím člověk nikam neuteče.