Reklama
 
Blog | r-alenakadlecova

Realita

Smrt neoddělitelně patří k životu. Nikdo z nás před ní neuteče, nemůžeme se před ní nikam schovat.

Nepočítáme s ní. Tváříme se, jako by neexistovala. Žijeme naplno, intenzivně, rychle…

Staré, nemocné a umírající lidi zavíráme do ústavů, nemocnic a léčeben v domnění (anebo s výmluvou), že pro ně děláme to nejlepší. Jsou tam přece věhlasní lékaři, kvalifikované ošetřovatelky, moderní přístroje a zázračné léky tišící všechny fyzické bolesti.

Ale není tam to, co tito lidé potřebují ze všeho nejvíc. Není tam LÁSKA. A nejsou tam léky tišící bolesti duše.

Moje matka je obyčejná venkovská žena, ale velmi si jí vážím za to, že při těžké práci v zemědělství dokázala všechny staroušky v naší rodině zaopatřit v posledních dnech jejich života.

A nebylo to lehké. Nejdříve babička z matčiny strany, která nás děti odmalička vychovávala. Pak dědeček z otcovy strany, ten pomalu, bez léčby, kterou striktně odmítl, umíral na rakovinu plic několik let.

O pár let později se stejnou nemocí marně půldruhého roku bojoval můj otec. Po všech dávkách chemoterapií a ozařování, které podstoupil v dobré víře, že se vyléčí, bylo jeho fyzické tělo naprosto zdevastované a posledních 8 měsíců zbývaly jen léky tišící bolest a čekání na milosrdnou smrt. Jediné, o co moc prosil, aby ho matka nedávala do žádné léčebny. A tak mu tato vzácná žena trpělivě omývala a převazovala mokvající, nezhojitelné rány na těle, sedávala v modlitbách u jeho lůžka a laskavými slovy léčila rány na duši.

Otec byl racionální člověk, ateista. V Boha nevěřil. Ale týden před smrtí souhlasil s návštěvou kněze, přijal svátost pomazání nemocných a všechny bolesti jako by ustoupily. Poslední dny a hodiny svého života ležel klidně, přestal se dusit a vypadal docela spokojeně. Matka ho do poslední chvíle držela za ruku.

Už vím, že poezie na veřejný blog respektu jaksi nepatří, ale jsem matematička a báseň je pro mě něco jako román ve zkratce. A tak si jednu dovolím připomenout:

Poprvé slzy se ti derou do očí
po odstřižení od bezpečí šňůry
Ó, jak jsi nepříjemný,
pustý, lidský světe!
a pak, když rozbiješ si koleno
Neplakej, už jsi velký
Snad příliš žádáš,
nerozumná mámo od dítěte
Když potom za pár let
na příliš tenkém ledě natlučeš si nos,
jako by studánky
již byly nenávratně vyschlé
Netečná dospělost,
jen, snažně prosím,
nenech vyprahnout své srdce

Reklama