Reklama
 
Blog | r-alenakadlecova

Štěstí

Tiše seděl na břehu řeky, zasněně sledoval vlnící se vodní hladinu, smutným pohledem doprovázel chomáčky stříbrné pěny, které říční proud unášel daleko do moře.

Kdesi za zátočinou temně hučel jez, zelené lístky olší, které lemovaly břehy, se žalostně chvěly v chladném jarním větru. Ve vysokém hustém rákosí pronikavě zakuňkala žába, druhá jí vzápětí stejně hlasitě odpověděla. Díval se na bublající řeku a bylo mu do pláče. Ze všech stran na něj doléhal nepopsatelný tísnivý smutek, nedokázal se najednou smířit se svým osudem. Děvče, které měl rád, ho opustilo bez jediného slůvka loučení, stejně jako jeho matka kdysi odešla s neznámým mužem a nedala svým synům ani jejich otci sbohem. Vyrostl mezi muži bez mateřské lásky a možná proto neuměl jednat s děvčaty tak, jak se od mladého muže očekávalo.

Teď mu navíc hrozilo ještě propadnutí z matematiky, jestli nezvládne postupovou zkoušku. To by znamenalo odloučení od báječné studentské party, se kterou se za dva roky na střední škole úžasně sžil. Nedovedl si představit, že by se najednou octl docela sám, v cizí třídě, bez kamarádů, bez děvčete, jako kůl v plotě, jako stará pohozená dětská hračka. A otec ho také nepochválí, to věděl naprosto jistě.

Vlásek se pohnul. Hbitě sáhl po prutu, rychle navíjel a po chvíli vytáhl nepříliš velkou rybku. Soucitně ji uchopil do dlaní. Hleděla na něj ustrašenýma skleněnýma očima, které jako by úpěnlivě prosily, aby ji pustil na svobodu. V jasném slunečním svitu se šupiny na rybím těle třpytily jako skvostné drahokamy.

„Neboj se, maličká,“ zašeptal k němé tváři, „neublížím ti.“

Zdálo se mu, že nehybným rybím okem probleskla jiskřička radostné naděje, jako by jeho slovům němý tvor porozuměl. Opatrně vhodil malou rybku, chvějící se po celém těle, zpět do řeky. Ještě jednou se vynořila, snad chtěla svému zachránci splnit tři přání, a potom navždy zmizela v říčním proudu.

Ulehl do trávy a zavřel oči. Tři přání. Jemu by momentálně stačilo, kdyby se zjevil kouzelný dědeček s šedivým plnovousem nebo půvabná štíhlá víla v lehounkých šatech z nejjemnějšího hedvábí a splnila mu pouze jedno jediné přání. Chtěl by mít alespoň trochu štěstí. Kolik mu vlastně život daroval šťastných chvil? Měl vůbec někdy štěstí?

Vyrušilo ho slabé zapraskání. Otevřel oči. Nad jeho hlavou se rýsovala blankytně modrá nebeská klenba, po které jako koráby v hlubokém klidném moři pluly bělavé kudrnaté obláčky. V rákosí cosi zašustilo.

„Ahoj,“ ozval se tichý dívčí hlas. Že by ho dobrá víla přece jen vyslyšela? Nadzvedl se a zaclonil si oči dlaní. Stála před ním štíhlá plavovláska v hebkých květovaných šatech a sladce se usmívala. Sluneční paprsky se snoubily s jejími zlatými kadeřemi a dodávaly jim nebývalého démantového lesku. Hodnou chvíli na ni zíral jako na zjevení nevěříc svému zraku a pak se udiveně zeptal usměvavé spolužačky: „Co tady děláš?“

„Mě by spíš zajímalo, co tu děláš ty,“ opětovala mu svým medovým hlasem otázku. „Víš, že pro tebe mám skvělé překvapení?“
„Vážně?“
Přikývla a začala z šedé kabely vyndávat sešity, tužky a trojúhelníky. „To koukáš, viď?“
„Hmm,“ přitakal a zničehonic se rozesmál na celé kolo. Okamžitě se přidala, a tak se oba hlasitě smáli, zatímco v dálce temně hučel jez.

Den co den spolu chodili k řece s hromádkou sešitů a ve stínu olší se věnovali královně věd, kterou ona kupodivu bezpečně ovládala, zatímco pro něj to dosud byla španělská vesnice. Ani nepostřehli, že se den jeho postupové zkoušky nebezpečně přiblížil. Oba se ho trochu obávali, ale oba tajně doufali, že všechno dobře dopadne. Držela mu pěsti, sledovala každý jeho pohyb, když stál před tabulí, významným mrknutím mu dodala sebevědomí. Třída ani nedutala.

Udělal. Veškerá tíha z něho rázem spadla.
„To jsem měl ale štěstí.“
„Neměls, protože štěstí neexistuje. Jsou jen šťastní lidé.“
„ To jsi řekla moc hezky.“
„Ne já, ale dávno přede mnou to řekl klasik. Jmenoval se Rémy de Gourmot.“

Usmál se, vzal ji za ruku a zvolna odcházeli do stínu olší, tentokrát bez sešitů, tužek a pravítek. Dva šťastní mladí lidé.

Reklama