„Hospodine, ochraňuj děti od všeho zlého, kéž mají vždy dostatek moudrosti, aby dělaly správné věci, a také rychlá křídla, která je vždy donesou do náruče svých rodičů. Amen.“ Čtu po obědě v editorialu šéfredaktora Katolického týdeníku Antonína Randy modlitbu tatínka anděla, jehož synek zítra půjde poprvé do školy.
Co dodat? Snad jen: „Modlete se také za učitele a učitelky, aby tu hrůzu přežili.“
Mám za sebou přípravný týden, kdy jsem skutečně denně od 7,00 do 15.30 v jednom kuse (bez oběda) ve škole „makala“ a mám pocit, že vůbec nejsem připravena. Po večerech doma pilně sepisuji tématické plány, které se z dřívějších dvou stránek pro jeden předmět a jeden ročník „rozlezly“ na 7-8 listů díky vkládání průřezových témat, dílčích školních výstupů, kompetencí, mezipředmětových vztahů, projektů atd. (zřejmě jen kantoři vědí, o čem mluvím, ale v jednom článku se to nedá laické veřejnosti vysvětlovat)
Zítra své primány jen přivítám, ale v úterý mám začít učit. Pominu-li fakt, že vůbec nemám čas na svou vlastní rodinu a domácnost (to jsem při kantorském povolání neměla nikdy), musím podotknout, že mám vážné obavy, že mi teď nezbude energie ani na žáky, kteří by měli být středem mé pozornosti.
Za všemi těmi frázemi z Bílé knihy (nové Rámcově vzdělávací programy pro jednotlivé typy škol, které si každá škola musí podrobně rozpracovat – a my opravdu rozpracováváme do detailů), za mnohasloupcovými tabulkami, portfolii, evaluačními a autoevaluačními dotazníky a zprávami se mi nějak ztrácejí děti. To je nová tragédie našeho školství.
Milovala jsem svou práci, ale nevím, jak dlouho ještě tohle vydržím. Proto prosím všechny věřící lidi, modlete se také za učitele svých dětí, aby přežili a aby ti nejlepší ze škol neutekli.