A Martian Sends a Postcard Home (written by Craig Raine 1979)
Caxtons are mechanical birds with many wings
and some are treasured for their markings –
they cause the eyes to melt
or the body to shriek without pain.
I have never seen one fly, but
sometimes they perch on the hand.
Mist is when the sky is tired of flight
and rests its soft machine on ground:
then the world is dim and bookish
like engravings under tissue paper.
Rain is when the earth is television.
It has the property of making colours darker.
Model T is a room with the lock inside –
a key is turned to free the world
for movement, so quick there is a film
to watch for anything missed.
But time is tied to the wrist
or kept in a box, ticking with impatience.
In homes a haunted apparatus sleeps,
that snores when you pick it up.
If the ghost cries, they carry it
to their lips and soothe it to sleep
with sounds. And yet, they wake it up
deliberately, by tickling with a finger.
Only the young are allowed to suffer
openly. Adults go to a punishment room
with water but nothing to eat.
They lock the door and suffer the noises
alone. No one is exempt
and everyone’s pain has a different smell.
At night, when all the colours die,
they hide in pairs
and read about themselves –
in colour, with their eyelids shut.
Marťan posílá pohlednici domů (napsal Craig Raine 1979, z angl.originálu přeložila Alena Kadlecová 2003)
Caxtony, mechaničtí ptáci s mnoha křídly,
z nichž někteří jsou vzácným pokladem –
vhánějí slzy do očí
a tělo bez bolesti křičí.
Nikdy jsem žádného neviděl létat,
někdy však přistanou na dlani.
Mlha je, když nebe unavené letem
odloží k odpočinku svůj stroj na Zemi,
pak svět je matný a neurčitý
jak výšivky zakryté hedvábným papírem.
Prší, když se Země změní v televizi,
jež dělá barvy mnohem tmavšími.
Model T je malá komnata se zámkem uvnitř-
otočíš klíčem a svět se roztočí tak rychle.
Je to jako film, v němž můžeš
vidět všechno, cos kdy postrádal.
Čas je však pevně spoután na zápěstí
anebo v trpělivě tikající krabici.
V domech spí často navštěvovaný přístroj,
který chrčí a chroptí, když jej uchopíš.
Když ten duch křičí, vezmou jej ke svým ústům
a ukonejší k spánku tichými zvuky.
A ještě něco: probouzejí ho jemně,
šimráním, lechtáním prstem.
Jen děti mohou trpět veřejně.
Dospělí musí do místnosti trestu,
kde je jen voda a vůbec nic k jídlu.
Zamknou dveře a trpí tam sami
vydávajíce zvuky. Nikdo není zproštěn
a bolest každého má svoji zvláštní vůni.
V noci, když všechny barvy ztmavnou,
ukrývají se ve dvojicích
a čtou o sobě v barvách,
pod zavřenými víčky.
A Martian-Son Sends an E-mail Home
(written by Alena Kadlecová 2003)
Grey dust has covered caxtons, daddy,
and mice squeak all the day and night
when children play their stupid games
and adults surf looking for something strange.
Mist and rain usually smell bad
and often look like oil spilt on water.
Models from A to Z would like to move
but often can’t because of crowded trails.
They’re stopped in front of huge concrete boxes
to be fed with lots of useless things.
A haunted apparatus doesn’t sleep any more
travelling in his owner’s pocket everywhere
twinkling and needing to be soothed
each minute, second, here and there.
Only a punishment room with water is the same.
The young (and dogs) are still allowed to suffer almost anywhere.
At night, when all the colours die
many of them read about themselves – but alone.
Hiding in pairs is out-of-date
for modern age.
Only some of them like the ancient world
with sweet and gentle whispering and dreaming
and with the sweetest charming word
which sounds so LOVEly – HOPE.
Marťan – syn posílá e-mail domů
(napsala česky i anglicky Alena Kadlecová 2003)
Caxtony usnuly pod vrstvou prachu, táto,
myši v nich ve dne v noci pořádají ples,
zatímco děti vytrvale hrají hloupé hry
a dospělí surfují lačni po něčem zvláštním.
Mlha a déšť obvykle páchnou divně
a vypadají jako kapky nafty na vodě.
Modely od A do Z by rády ujížděly,
však na ucpaných cestách často nemohou.
Zastavují před obrovskými kvádry z betonu
a cpou se, cpou se zbytečnými věcmi.
Přístroj, jenž kdysi spával v domech,
cestuje v kapse svého pána všude po světě.
píská a bliká a chce být konejšen
a laskán snad v každé minutě.
Jen místnost trestů s vodou zůstala stále stejná.
Děti (a psi) smí ještě trpět téměř všude.
V noci, když všechny barvy ztmavnou,
mnozí z nich – sami – o sobě čtou.
Skrývání ve dvojicích
už vyšlo z módy.
Jen někteří milují ten starodávný svět
se sladkým, něžným šeptáním a sněním,
s nejkrásnějšími slovy:
LÁSKA, NADĚJE.