Realita
Poprvé slzy se ti derou do očí
po odstřižení od bezpečí šňůry
Ó, jak jsi nepříjemný,
pustý, lidský světe!
a pak, když rozbiješ si koleno
Neplakej, už jsi velký
Snad příliš žádáš,
nerozumná mámo od dítěte
Když potom za pár let
na příliš tenkém ledě natlučeš si nos,
jako by studánky
již byly nenávratně vyschlé
Netečná dospělost,
jen, snažně prosím,
nenech vyprahnout své srdce
E-ma má má-mu
v domově pro důchodce
Naděje
Neúprosný zub času
ujídá mlčky
pomíjivou krásu
lidského těla
Ručička hodin
velká umělkyně
jak alpské vrásnění
modeluje ti tvář
snad chtěla by z tvých očí
udělat mrtvé moře
Nedovol jí to!
Chraň okna do své duše
čisté a věčně mladé
neúprosnému času navzdory
Bohatství
Peníze, sláva, povýšení…
Kam kráčíš, člověče?
Moc, luxus, blahobyt…
V tom ale smysl tvého bytí není.
Zastav se na chvíli
a popusť uzdu snění.
Dej lásku bližnímu,
svět se ti před očima změní.
K čemu je bohatství,
když místo srdce v hrudi tlačí kámen
a zkřehlým dětským prstům
chybí teplá dlaň?
A studený kov mincí
v ruce pálí tě jak oheň,
z každého příjmu
jednou zaplatíš svou daň.
Kolik je pravd
Kolik je pravd
a kdo má dnes tvou odvahu,
slovutný Mistře z Husi?
Hranice pálí
a usmrcuje tělo
a kdo dnes věří v duši?
Lžeme si do kapsy,
protože se to nosí.
Jsme zkrátka dospělí
a máme prvotřídní obuv,
ač všichni kdysi
přišli jsme na svět bosí.