Podzim 1994 – zima 1995
Proč? Tahle otázka mě začínala ve dne v noci pronásledovat ze všech stran. Ptali se příbuzní, známí, sousedé, bývalé kolegyně z práce, prodavačky v obchodě, ptali se lékaři…
Nakonec jsem se musela naprosto vážně zeptat sama sebe. Proč? Proč vlastně jsme si vzali domů právě toto dítě. Těžce zdravotně postižené, s téměř děsivou diagnózou dětská mozková obrna, dítě silně astmatické, alergické, s kombinovanou vadou zraku, dítě, které ve věku dva a půl roku nechodilo, nemluvilo, neudržovalo osobní čistotu, dítě, jemuž někteří lékaři prorokovali v lepším případě život na invalidním vozíčku, v horším případě perspektivu ležáka, neschopného jakékoli sebeobsluhy. Taková byla naše Andulka.
Obtížně se odpovídá nezasvěceným lidem na otázku Proč jste si vzali právě toto dítě, když mnozí nechápou, proč si vůbec brát domů nějaké cizí odložené stvoření. Vždyť je to jenom starost a zbytečná přítěž. Celoživotní úvazek, nesejmutelný batoh plný problémů.
Jenomže pro nás otázka stála úplně jinak. Proč vlastně lidé chtějí děti? Andulku jsme si jednoduše vzali proto, že jsme toužili poskytnout rodičovské křídlo jakémukoliv dítěti a v daném okamžiku bylo právě toto dítě právně volné a nutně potřebovalo něčí pomoc, jinak by se ve třech letech definitivně přestěhovalo z defektního oddělení kojeneckého ústavu do ústavu sociální péče, kde by s největší pravděpodobností proživořilo zbytek života bez mateřské lásky, kterou nezbytně potřebuje pro zdravý vývoj každé mládě, tím spíš mládě lidské, navíc v mnoha směrech handicapované.
Těhotná žena, která se chce stát matkou, také nemá jistotu, že porodí dítě ideální, krásné a zdravé, a přece se na něj těší a obvykle je schopná milovat i dítě jakkoli postižené, i když se asi nějaký čas může cítit zaskočena případnou vrozenou vadou nebo nemocí svého potomka. My jsme na tom vlastně byli o mnoho lépe, protože jsme věděli předem, do čeho jdeme, a mohli jsme zvážit všechna rizika své volby.
První dny doma byly nesmírně náročné. Andulka v noci hodně kašlala a těžce dýchala, přesto vypadala ráno svěží a odpočatá, zatímco já jsem se po hodinách probděných nad postýlkou cítila jako praštěná palicí. A to mě čekala celodenní intenzivní péče o ni. Chtěla jsem ji především brzy naučit udržovat osobní čistotu a chodit. Vůbec jsem si nepřipouštěla myšlenku, že by se to snad nemuselo podařit.
Úplně nejdřív jsem potřebovala získat její důvěru, což nebylo vůbecjednoduché. Brýle a boty se od počátku staly její velikou jistotou, že nepůjde do postýlky, kterou z celé své dětské dušičky nenáviděla, protože v ústavu v ní trávila podstatnou část života. Předepsanou rehabilitaci tvrdě odmítala, a tak nám odborníci radili: „Vraťte ji do ústavu, tohle se ambulantně nezvládne.“ Přesto nám pediatrička dala šanci, protože si všimla drobných pozitivních změn.
Netečný, uplakaný uzlíček z masa a kostí se postupně měnil ve spokojené, usměvavé batole. Přesně půl roku se v naší domácnosti nedělal žádný větší úklid, protože na věci nepodstatné zkrátka nebyl čas. V těch nekonečných dnech, kdy jsem od rána do večera neúnavně pochodovala pevně držíc Andulku za ruce bytem sem a tam, se mi začala vracet do mysli má kdysi tolik oblíbená filozofická otázka smyslu lidského života. Mnohokrát jsme ji v pubertě rozebíraly se spolužačkami a nikdy jsme se nedopracovaly k žádné uspokojivé odpovědi. Jen jedna dívka tehdy nepřipouštěla žádnou diskuzi. Říkala: „Neptej se a žij.“
A jak šel život, opravdu jsem se přestávala ptát, až tehdy s Andulkou mě to zase napadlo. Sice jsem stále přesně nevěděla, co je či není smyslem lidského života obecně, ale cítila jsem, že už vím naprosto jistě, jaký smysl má můj vlastní život. Vždycky jsem věděla, že nespasím svět ani lidstvo, že nemám a nikdy nebudu mít dost sil ani prostředků, abych to mohla udělat, věděla jsem, že nedokážu odvrátit války, nemohu zbavit Zemi kriminality, drog, hladu, kyselých dešťů ani ozónové díry. Nikdy jsem neměla tak pevnou víru, tolik odvahy, pokory a obětavosti jako Matka Tereza ani tolik půvabu a finančních prostředků jako Lady Diana, ale tehdy jsem cítila naprosto jasně, že mohu, musím a hlavně chci dát lásku a péči tomuto konkrétnímu děvčátku, o které nikdo nemá zájem a které přesto touží a zaslouží si být milováno jako každé jiné mládě, že je mým životním úkolem zajistit pro tuto dceru člověka šťastné a spokojené dětství.
Jaro 2008
Andulce je šestnáct let, chodí (někdy sice s ortézami a o berlích, protože má stále problémy s luxací čéšek) do deváté třídy základní školy, prospěch má lehce podprůměrný, ale mluví jako každé jiné dítě a krásně zpívá. A myslím, že je spokojená a šťastná.