Jitka se ještě hodnou chvíli dívala za odjíždějícím vlakem. Pak si sedla na lavičku a přemítala.
Odjels a pro mě už se nikdy nevrátíš, Igore. Všechno je nenávratně pryč. Pamatuješ? Byl jsi tu o Vánocích, měli jsme pro sebe celé tři dny. Celé tři dny jen a jen pro sebe. Byly to krásné dny, snad nejkrásnější v mém životě. A tehdy se to stalo, Igore. Chtěla jsem ti o tom napsat, ale nakonec jsem se rozhodla, že ti všechno řeknu, až přijedeš na dovolenku. Jsou to teprve necelé tři měsíce, a tak jsi na mně vůbec nic nepoznal. A já už jsem ti to nemohla říct, když jsi mi sdělil, že se musíme rozejít, protože máš tam někde za horami jinou. Nechals mě tu samotnou, Igore, ale nezlobím se na tebe.
Za zátočinou zahoukal blížící se vlak. Na kolejích seděl malý kudrnatý chlapeček s ušmudlanýma rukama a hrál si s kamínky. Jitka ho netečným pohledem sledovala. Vtom ji napadlo, že tudy pojede vlak. Prudce vyskočila, popadla kluka a odnesla ho z kolejí. Za jejími zády projel rychlík. Ulehčeně vydechla.
„Máma, máma,“ volal chlapec a vesele tleskal špinavýma ručkama. Za rohem nádražní budovy se objevila mladá žena v riflích s dlouhými zamaštěnými vlasy a s cigaretou v ruce.
„Paní, to je váš chlapec,“ zeptala se Jitka a podávala ženě dítě, „málem ho přejel vlak.“
„Ále děte,“ pronesla ledabyle matka, „ tenhle kluk má z pekla štěstí. Toho vlak nepřejede.“
„Ale hrál si na kolejích.“
„No a? Každej si někde hraje, milá slečno. A kdo si myslíte, že chtěl, aby ten capart vůbec přišel na svět?“
Žena se ušklíbla, vložila cigaretu do koutku úst, popadla kluka a zvolna odcházela.
Jitka zůstala stát v němém úžasu. Tohle je matka? Neboj se, Igore, takovou matku naše dítě mít nebude. Postarám se o ně, i když tu nebudeš. To ti slibuji.