Pročpak se asi dříve slečny učitelky nesměly vdávat?
S taškou sešitů honem do družiny a do školky pro vlastní ratolesti. Zase jsou mezi posledními, v půl páté školka zavírá. Zástěrku musíme vyprat, Maruška se jako obvykle polila mlékem. A Tomáš si na houpačce roztrhl zánovní tepláky. Inu, je to kluk.
„Jak jste se měli,“ ptám se ze slušnosti a ze zvyku. Ne že by mě to snad nezajímalo, ale můj mozek se nachází ve fázi, kdy není schopen vnímat. Tomáš si cosi zamumlá pro sebe, zato Maruška mele a mele. Spěcháme domů.
„Madam, váš kočár je připraven.“
„Díky, Jane. Miluji odpolední projížďky.“
Cestou se ještě zastavujeme v obchodě pro čerstvé pečivo. Velké nákupy naštěstí děláme stařičkou škodovkou v sobotu v Penny-marketu.
Marně zvoníme u domovních dveří. Taťka nám ještě nepřišel nebo už odešel na své každodenní zdravotní vycházky. Před šesti lety se mu rozjela epilepsie, to se může stát každému. On se však se svou nemocí dosud nesžil. Po několika těžkých záchvatech přišel o práci, o sebevědomí a o iluze. V zimě je registrován mezi uchazeči o zaměstnání, v létě se za minimální mzdu podílí na veřejně prospěšných pracích. Kromě pravidelné léčby medikamenty potřebuje především klid. Snažíme se to respektovat, i když nás to někdy stojí opravdu mnoho sil. Tráví čas svými pravidelnými vycházkami a vydatným odpočinkem, při kterém nesmí být rušen dětským křikem.
„ Ach, madam, vy už jste doma?“
„Kde vězíš, Jane? Den není vhodný pro projížďku. Nevidíš, jak hustě prší?“
Konečně vylovím z útrob lehce omšelé kabelky klíč.
„Mami, já mám hlad.“
„Cožpak jsi neměl ve školce svačinu?“
Podávám synovi z tašky rohlík.
„Já suchý nechci, máme salámek?“
„Salám je nezdravý.“ A drahý. „Co takhle Rama a čerstvá pažitka?“
„Hmm, tak já bych si dal tedy suchý.“
„Mám prostřít stůl, madam?“
„Buďte tak hodná, Jane? Sváteční ubrus a ten tmavomodrý porcelán, prosím.“
Kvapem myji nádobí od snídaně, poklízím kuchyň, pokoj a ložnici. Stlát ani nemá smysl, stejně půjdeme za pár hodin spát. Děti jsou mi neustále v patách, roznášejí hračky i prach po bytě, abych se náhodou nenudila. V rychlosti třídím prádlo a zapínám automatku. Ještě, že nemusím stát u necek jako kdysi má prababička.
„Mami, jak se kreslí kůň?“
Váhavě beru tužku a papír od své ratolesti. Výtvarná výchova ve škole bývala pro mě neskutečná trýzeň. Nikdy jsem nebyla schopna zobrazit okolní svět tak, jak si přála má dokonalá učitelka.
„Co to je,“ podivuje se potomek mému obrázku.
„To je prérie. A tamhle vzadu, za tou vysokou trávou, se pase stádo koní.“
„Aha.“
Synek se zdá být podstatně spokojenější než má bývalá učitelka. Dík, milý Exupéry, za tvého beránka skrytého v krabici.
Vysavač vrčí, nejstarší dcera vytrvale cvičí na klavír a pod otevřeným oknem štěká pes. Naši předkové si při práci zpívali. Neustále se mi vnucuje do mysli jediná melodie. Mám v kapse jeden frank, jsem nejbohatší z bank pod Seinou…Chtěla bych navštívit Paříž. Na jaře jezdíme s nejmladšími studenty na exkurzi do naší matičky stověžaté. Z Eiffelovky na Petříně shlížíme na Vltavu a z českých luhů a hájů k vnímavým uším doléhají tóny venkovské polky. Raz, dva, tři čtyř…
Dámy v slavnostních dlouhých róbách, pohledný pán ve smokingu se uctivě uklání: „Smím prosit, slečno?“
„Prosím.“ Po krásném modrém Dunaji bych s vámi chtěla plout…
Pak sejdeme do rozkvetlých zámeckých zahrad… Ach, Čechy krásné, Čechy mé – je tady božsky. Kampak se hrabe rozkvetlý Amsterodam?
„Mami, ona mi bere…“
„Ale já to měl první…“
„Víte co, děti. Upečeme si pizzu. Nebo máte chuť na milánské špagety?“ Benátky, Florencie, Neapol, historický Řím a moře…
„Mami, pojedeme někdy k moři?,“ čte mi snad myšlenky nejstarší dcera.
„Třeba hned zítra, děvenko.“ Raketou na Mars, poletíme zas, ty a já…
„Papírovým parníkem přes Atlantský oceán až do Ameriky jako strýček Kolumbus.“ Pozval nás totiž Waldemar Matuška do země plné mlíka.
Otvíráme atlas. Tady je New York, Los Angeles, San Francisco…
Vrací se hlava rodiny. Děti poslušně mizí ve svém pokoji.
„Máme něco k večeři?“
„Ano, miláčku.“
„Jane, servírujte předkrm, prosím. Lanýže, paštika z husích jater…“
Brambory na loupačku a odstředěné mléko s nízkým obsahem vitamínů. Dokonale půvabné fialové Milky a pokrokový mlékárenský průmysl dělá divy.
„Nebyl by kousek másla?“
Konzumace tuků je nezdravá. Proč asi v našem okrese vyhráli volby komunisté? Vždycky tu byla bída a nejnižší platy, ale tučné mléko a máslo si v ryze zemědělském kraji mohl dopřát každý. Můj hrubý plat středoškolské profesorky 19 148,- Kč je dvakrát větší než plat mého manžela. Je to sice k vzteku celý den makat a do smrti živořit a poníženě žebrat o doplatek do životního minima, ale mohlo by být hůř. Nestěžuji si. Jen konstatuji fakta. Je to má svobodná volba. Kantořina je pro mě koníčkem. Nejkrásnějším a nejdražším. Platím svým mládím, volným časem a zdravým rozumem.
„Dobrou noc, strýčku Fido.“
„Dobrou noc, děti.“
Usedám ke čtvrtletkám z matematiky. Devět, deset, jedenáct… Na Nově zase někdo vyhrál osmdesát tisíc, skončila kriminálka.
„Budete si přát kávu, madam?“
„Děkuji, Jane. Jste hodná. Dala bych si horkou, ale hodně horkou čokoládu.“
A studenou sprchu. Ještě dvoje domácí úkoly. Hodina duchů. Z kouta na mě vyčítavě civí přeplněný koš nevyžehleného prádla. Snad budou někdy prázdniny.
„Mimochodem, Jane, umyjte zítra okna. Kryštof přijede zkontrolovat své panství.“
pozn.: Naše škola se zítřejší stávky učitelů neúčastní, protože všichni bereme svou práci jako poslání a krásné hobby a hlavně víme, že jednodenní stávka stejně nic neřeší.